PALATALIZACE
1. Doprovodné přiblížení zadní části jazyka ke tvrdému patru (palatu), typ ↗sekundární artikulace.
2. Změna nepalatálních/nepalatalizovaných konsonantů v konsonanty palatální/palatalizované, nejčastěji vlivem kontaktu s předními vokály n. jotací, typ ↗asimilace. Vedle latentního spontánního tlaku mluvidel k pohodlnější výslovnosti rozhodovala o tom, zda a jak se p. konkrétně uskuteční, situace daného fonologického systému n. subsystému, resp. potřeby fonémických alternací při flexi a derivaci. Živě probíhaly p. v psl. v souladu s širší tendencí k sylabickému synharmonismu (s ním souvisí přehlásky samohlásek a další typy asimilací).
2.1 Praslovanská palatalizace velár
(a) Při první palatalizaci velár, p. regresivní, se před pův. předními vokály +ē̆ n. +ī̆ měnily k > č, g > ž, ch > š, např. +četyre < +ketūr‑ (srov. lit. keturì, lat. quattuor z pův. +ku̯, za něž v balt. a sl. +k; viz ↗satemové jazyky); +živъ < +gīv‑ (srov. lit. gývas [gi:vas], lat. vīvus z pův. +gu̯, za něž je v balt. a sl. +g; viz ↗satemové jazyky), n. 2. os. sg. préz. +rečešь < +rek‑e‑šĭ (srov. 1. os. sg. +rek‑ǫ); 2. os. sg. préz. +možešь < +mog‑e‑šĭ (srov. 1. os. sg. +mog‑ǫ); +grěšьnъ ‘hříšný’ < +grěch‑ĭ‑n‑ (srov. subst. grěchъ ‘hřích’).
Za znělé +g je doloženo fakticky ž, ale pův. střídnicí byla znělá afrikáta +d’ž, odpovídající neznělé afrikátě č (= t’š) za neznělou veláru +k. Závěrová složka [d’] v afrikátě +d’ž prehistoricky zanikla, ale její stopy zůstaly zachovány ve skupině +zg, v níž při první p. velár došlo k ↗asimilaci tuposti z > ž a k ↗disimilaci (tj. zániku druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek), např. +mozg‑ē‑nos po první p. velár a změně ē > a po ž > +mozd’žanъ, asimilací tuposti > +možd’žanъ, disimilací > +možd’anъ (srov. stsl. moždanъ ‘morkový, tučný’ s -d‑ z bývalého, ale jinak už nedoloženého +d’ž > +dž; k tomu subst. mozgъ ‘mozek’); n. z kořene se samohláskovým vrcholem prodlouženým (viz ↗ablaut) +gēr‑ (srov. k tomu s o‑stupněm +gor‑ v č. hořeti) utvořeno sufixem ‑o‑s a prefixem +jьz‑ < +ĭz‑ subst. +(j)ьz‑gēr‑os, po první p. velár +jьzd’žērъ, asimilací tuposti a změnou +ē v a > +jьžd’žarъ, disimilací (zánikem druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) a po zániku slabých ↗jerů a poté i náslovného j‑ jako ↗pobočné slabiky > žďár ‘zhořelec’ → místní jm. Žďár (s -d‑ z bývalého, ale jinak už nedoloženého +d’ž).
Ve skupině sk (původní i vzniklé ↗asimilací znělosti ze zk) došlo při první p. velár obecně slovansky k asimilaci tuposti pův. ostré sykavky (sč > šč), event. na části sl. teritoria též k disimilaci (zániku druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) šč (= št’š) > št’, např. +pisk‑ē‑la (srov. nepalatalizovanou podobu kořene v písk‑ati) > píščala (tak stč. a dosud ve vmor.nář.) > nč. píšťala, stsl. pištalь; n. +bez‑kĭnd‑ĭnos, asimilací znělosti a palatalizací > +besčędьnъ, asimilací tuposti > +beščędьnъ, disimilací (zánikem druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) šč (= št’š) > št’ (v stsl. s depalatalizací t’ > t beštędьnъ ‘bezdětný‘).
(b) Při druhé palatalizaci velár, rovněž regresivní, se před mladšími předními ě, i < +oi̯ / +ai̯ (viz ↗monoftongizace) měnily k > ć, g > dź, ch > ś (a to zsl. > š), např. při externí komparaci cělъ ‘celý, zdravý’ < +kělъ < +koi̯‑los (srov. gót. hails, něm. heil, angl. whole), n. při interní komparaci stsl.nom. sg. noga × dat. sg. nodzě < +nogě < +năgai̯ (koncovku srov. v lat. ‑aen. v ř. ‑a/‑ē s „iota subscriptum“), stsl.nom. sg. duchъ × nom. pl. dusi < +duchi < +dou̯šoi̯ < +dou̯soi̯ (srov. koncovku ‑oinom. pl.mask. v ř.).
Znělá afrikáta dź za g2 je historicky zachována ještě v starší vrstvě stsl., v mladší už po zániku závěrové složky frikativa z (tedy nodzě // nozě), frikativa je pak na větší části sl. jaz. území, i v č.; jen v p. je zachováno systémově dz < g2 (srov. p. pieniądze × č. peníze, slk. peniaze), a nesystematicky i v mk. (nář.). (V r. a slk. jsou dnes analogicky podle tvarů mimo palatalizační pozici restituovány tvary s velárami, např. na ruke.)
Nejednotný byl vývoj kv‑, gv‑ před ě, i < +oi̯ / ai̯: zsl. bez p. (srov. č. květ, hvězda, p. kwiat, gwiazda), jsl. a vsl. s druhou p. velár, tedy ćv‑, dźv‑ > zv‑, srov. stsl. cvětъ, dzvězda/zvězda, r. cvet, zvezdá.
Nejednotný byl vývoj sk a zg před ě, i < +oi̯ / ai̯: zsl. sč (= št’š; > št’) a žd’ž (> žd’) jako při první p. velár × jsl. a vsl. sc (= sts; > st) a zdz (> zd), srov. stč. dska, na dščě / na dště (dnes analogií podle ruka – ruce už i deska – desce) × stsl. dъska, na dъscě / na dъstě; +mězga > stč. miezha ‘míza’, u mieždžě / u mieždě; stsl. dręzga ‘háj, les’, vъ dręzdzě / vъ dręzdě.
(c) Při třetí palatalizaci velár, progresivní p., se veláry měnily se stejným výsledkem jako při druhé p. velár, ale za jiných podmínek: po ь, i, ę, pokud za velárou nenásledoval vokál, který palatalizaci bránil, tj. +ū̆ > y, ъ, např. +vьch‑ > vьś‑ / vьš‑ (stsl. vьsь, r. ves’ × č. všechen, p. wszystek,slk. všetok). Pův. pravidelnost zčásti zastřena analogií, srov. k nom. sg. +otьkъ, gen. +otьka, 3. palatalizací otьca, dat. +otьku (< +ătĭkău̯), palatalizací > otьcu a podle těchto tvarů s -c‑ též nom. +otьcъ, přehláskou > otьcь. (O třetí p. velár, podmínkách jejího průběhu, o jejím stáří, ba vůbec existenci panuje v odborné lit. nejednotnost. Jazykovědci se dnes převážně kloní k názoru, že třetí palatalizace velár se uskutečnila dříve než druhá palatalizace velár, srov. např. ✍Mareš (1999:56–58), ✍Holzer (2001:38–40), ✍Holzer (2003:35–36) aj.)
Pro systémové souvislosti p. velár se připouští možnost, že v době první p. velár ještě nebylo obecně sl. konstituováno fonologické ch, neboť to se vyvinulo z ie. +s po +i, +u, +r, +k, a to zprvu v š (viz ↗glottogeneze Slovanů), které by v případech jako 3. os. pl. aoristu +prosišę bylo mohlo být zachováno „předpalatalizačně“, tj. přímo z +prosisn̥t a už bez dalších předpokládaných mezistupňů se změnou š > ch (+prosichę) a s palatalizací ch > š (+prosišę). Totéž platí i pro zsl. při druhé a třetí p. velár (tedy dat. sg. +mou̯sai̯ > +mou̯šai̯ > +mušě), kdežto v jsl. a vsl. ještě před druhou a třetí p. velár by byla proběhla změna š > ch a toto ch pak palatalizováno spolu s k > ć, g > dź rovněž v sykavku ostrou ś (tedy dat. sg. +mou̯sai̯ > +mou̯šai̯ > +mou̯chai̯ > +muchě > +muśě).
2.2 Praslovanské změny souhlásek před jotací
Změny souhlásek před jotací i̯ / j, jsou změny, při nichž i̯ / j zaniklo: +kj > č, např. +plak‑ati, +plak‑jǫ > +plačǫ ‘pláču’; +gj > (+dz) > ž, např. +lъg‑ati, +lъg‑jǫ > +lъžǫ ‘lžu’; +chj > š, např. mask. +duchъ, fem. +duch‑ja > +duša (ale při nejisté chronologii vzniku ch event. i možnost +doṷs‑ > mask. +douš‑os, fem. +doṷš‑ja > mask. +duchъ, fem. +duša); +sj > (+šš ?) > š, např. +prosi‑ti, +prosi‑enъ > +prosi̯‑enъ > +proššenъ (?) > +prošenъ; +zj > (+žž ?) > ž, např. +vozi‑ti, +vozi‑enъ > +vozi̯‑enъ > +vožženъ (?) > +voženъ; +rj > (+r’r’ ?) > +r’, např +mor‑jo > +mor’r’e (?) > +mor’e; +lj > (+l’l’ ?) > +l’, např. +pol‑jo > +pol’l’e (?) > +pol’e; +nj > (n’n’ ?) > +n’; např. +vonja > von’n’a (?) > +von’a; u alveodentál +tj > (+t’t’ ?) > +t’ a +dj > (+d’d’ ?) > +d’ pro pozdní psl. výsledek jen předpokládaný.
Ve spojení labiál s jotací se vyvinulo jako přechodový konsonant tzv. epentetické l, srov. +bj > +bl’, např. +ljubi‑ti, +ljubi‑ǫ > +ljubi̯‑ǫ > stsl. l’ubl’ǫ; +pj > +pl’, např. +kupi‑ti, +kupi‑ǫ > +kupi̯‑ǫ > stsl. kupl’ǫ; +vj > +vl’, např. +lovi‑ti, +lovi‑ǫ > +lovi̯‑ǫ > stsl. lovl’ǫ; +mj > +ml’, např. drěm‑ati, 2. os. pl. +drěm‑je‑te > stsl. drěml’ete, ale na sklonku psl. jako zcela regulérní doloženo jen na jsl. a vsl. teritoriu, kdežto na zsl. území, kde jsou jen jeho ojedinělé stopy, buď už prehistoricky zaniklo, n. se plně nevyvinulo (viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny); historicky zaniklo v b. a mk. (viz ↗slovanské jazyky).
2.3 Vznik palatalizovaných konsonantů
Palatalizované konsonanty (též „změkčené“, „tónově zvýšené“, „diézní“) vznikaly v pozdní psl., zprvu jako poziční varianty před předními vokály i, ь, e, ě, ę. Jev je to buď obecně sl. s prehistorickými depalatalizacemi v jsl. oblasti, n. od počátku pouze ssl. (s přesahem do b.‑mk. nář.). Stupeň realizované fónické změkčenosti je patrně před různými vokály různý; největší asi před ě, i, kde dochován v č. u [ď], [ť], [ň] (ty však už tvoří samostatnou palatální řadu), srov. ticho [ťicho], dělat [ďelat], nikdo [ňigdo] × +ťep’em’e > tepeme, kde nastaly ↗depalatalizace (kromě jsl. teritoria zasáhly sekundárně i část zsl. území a ukr., v níž dokonce též před +i > y). O ssl. měkkostní korelaci konsonantů též ↗slovanské jazyky.
- Belić, A. La troisième ou la plus récente palatalisation des gutturales. RÉS 8, 1928, 50–67.
- Durnovo, N. Le traitement de *sk dans les langues slaves. RÉS 6, 1926, 216–223.
- Ekblom, R. Die Palatalisierung von k, g, ch im Slavischen, 1935.
- Ekblom, R. Die frühe dorsale Palatalisierung im Slavischen, 1951.
- Havránek, B. Ein phonologischer Beitrag zur Entwicklung der slavischen Palatalreihen. TCLP 8, 1939, 327–334.
- Holzer, G. Zur Lautgeschichte des baltisch‑slavischen Areals. WSJ 47, 2001, 33–50.
- Holzer, G. Urslavische Phonologie. WSJ 49, 2003, 23–40.
- Channon, R. On the Place of the Progressive Palatalization of Velars in the Relative Chronology of Slavic, 1972.
- Jacobsson, G. Die progressive Velarpalatalisierung im Slavischen phonologisch betrachtet. WSJ 23, 1977, 70–75.
- Jeżowa, M. Z problemów tak zwanej trzeciej palatalizacji tylnojęzykowych w językach słowiańskich, 1968.
- Kalnyn’, L. E. Razvitije korreljacii tverdych i mjagkich soglasnych fonem v slavjanskich jazykach, 1961.
- Knutsson, K. Über die sogenannte zweite Palatalisierung in den slavischen Sprachen, 1926.
- Koschmieder, E. Die Palatalitätskorrelation im Slavischen. ZfSP 27, 1959, 245–255.
- Lehr‑Spławiński, T. Próba datowania tzw. II palatalizacji spółgłosek tylnojęzykowych w języku prasłowiańskim. In Studia z filologii polskiej i słowiańskiej I, 1955, 375–383.
- Lunt, H. G. Praslavjanskaja progressivnaja palatalizacija. In Jakopin, F. (ed.), Slovansko jezikoslovje: Nahtigalov zbornik, 1977, 167–181.
- Lunt, H. G. The Progressive Palatalization of Common Slavic, 1981.
- Mareš, F. V. Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, 1999.
- Nitsch, K. Nature et chronologie de la seconde palatalisation en slave commun. RÉS 6, 1926, 42–53.
- Otrębski, J. O tzw. Baudouinowskiej palatalizacji w językach słowiańskich, 1929.
- Otrębski, J. Die Sonderfälle der 2. slavischen Palatalisation. ZfSP 35, 1971, 63–76.
- Stieber, Z. Przyczynek do zagadnienia palatalności w językach słowiańskich. In Ezikovedsko‑etnografski izsledvanija v pamet na akademik Stojan Romanski, 1960, 49–51.
- van Wijk, N. La genèse de la mouillure des consonnes dans les langues slaves. Sl 15, 1937–1938, 24–42.
- Večerka, R. K praslovanským palatalizacím velár. SPFFBU A 20, 1972, 53–61.
- Viz též Nářeční štěpení praslovanštiny, Praslovanština, Slovanské jazyky.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PALATALIZACE (poslední přístup: 23. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka